Vyslanci Krále Arvelega

Výprava z Amon-Sûl, poselstvo krále Arvelega, je tvořená Dúnadany a lidmi. Najdete zde postav, které konflikty řeší, až po ty, které konflikty vyhledávají či přímo vyvolávají. Během cesty se budete rozhodovat, zda je důležitější úkol, morálka či život blízkých a co vše je možné obětovat ve jménu vyššího dobra. Poselstvo vyrazilo s důležitým úkolem, na jejich bedrech leží velká odpovědnost a oni budou se Stínem bojovat nejen silou svých paží, ale i prastarou mocí.

***

AMON-SÛL PŘED NĚKOLIKA DNY

Koně neklidně podupávali a za časného rána z jejich těl stoupala pára. Výprava se chystala na cestu. Služebníci nakládali poslední zásoby, ozbrojenci ještě jedenkrát kontrolovali své zbraně a vybavení. Pár ranních ptáčat pozorovalo přípravy a mezi lidmi se ozýval udivený hovor. Už dlouho z Amon-Sûl nevyrážela tak podivná výprava.

Nebylo nic zvláštního na tom, že se na cestu vydávali členové pradávného Heren Estel, Řádu Naděje, důvěrníci krále, strážci vědění a léčitelé ztrápených duší. Ti byli vysíláni po celém království, kam přinášeli útěchu, znalosti a pomoc těm, kteří ztratili naději. Ale v doprovodu tolika ozbrojenců? Vždyť Řád Naděje odmítal násilí a tohle vypadalo spíše jako válečná výprava. A že se k výpravě přidal i Hirgon, přezdívaný Gondořan, nevěstilo nic dobrého. Od té doby, co přišel o rodinu, se skoro s nikým nestýkal. A nikdo zase neměl zájem zaplétat se s ním.

Ale nejzvláštnější na výpravě byl vůz těžce naložený kovářským vybavením. Kolem něho se točila hlava větrovského cechu, Mahtan, a dávala pokyny dalším dvěma mladším kovářům. “Mistr Mahtan s sebou bere i Rían a Ingolda? Vždyť to jsou jedni z nejlepších zbrojířů ve městě. Co se to děje?” zeptal se jeden z přihlížejících ženy vedle sebe, ”vždyť tvůj nejmladší je taky Mahtanův učeň.” “Nevím, sama jsem se byla zeptat v Kovářské ulici. Nikdo mi ale nechtěl říci ani slovo. Dokonce ani můj vnuk. Prý nějaké cechovní tajemství. Snad něco přímo od krále,” odpověděla mu a významně u toho pokývala hlavou k velké bráně do královské pevnosti. Ta  se právě otevřela. Z ní vyšel bohatě oblečený mladý Dúnadan, kterého následovala stejně honosně oděná žena. Sluhové pod jeho přísným pohledem rychle dokončili práci. 

“Jestli s nimi posílají Isilma, tak ať už je cílem cokoli, je to předem odsouzeno k nezdaru,” posměšně pronesl prošedivělý hraničář, který se přidal do hovoru. “Ten se moc nepotatil. Slyšel jsem, že z odvahy svého otce nezdědil nic a z chytrosti své matky ještě méně:” “Tak to jste slyšel špatně”, příkře se ohradila žena, “při cestě do Tyrn Gorthad se prý osvědčil náramně. Bez něj by to s knížetem neproběhlo tak hladce.”

Hlouček lidí se zvolna rozcházel. Výprava projela městskými branami a pomalu zmizela v prachu cesty. Jen málokteří znali její pravý účel a to, jak důležitý má úkol. Rhudaur. Ztracené království, kterému už půl století vládnou divocí lidé z hor, věrní Angmaru. A tam, několik dní cesty odtud, ležela malá víska Belegův Háj…