Elfové z Roklinky

Elfové z Roklinky, u nichž zažijete ozvěny dávných časů velkých hrdinů, radost i břímě života Eldar i těžká rozhodnutí, která si ponesete do konce časů Ardy.

Imladris, méně než měsíc před Cestou Stínem

(Pozn.: Pro srozumitelnost byl následující rozhovor přeložen ze sindarštiny.)

Vzhlédl k otcově bezvěké tváři, která zrcadlila jeho vlastní neklid. A hněv. 

„Ne! Už jsem řekl. Ode mne se nedozvíš, kam můj bratr zmizel. Přísahal jsem!“

Pán Roklinky se zachmuřil ještě víc: „Přísahy, i ty, které složíš svým nejbližším, se mohou snadno obrátit proti tobě, Elladane. Tvůj bratr je pryč už příliš dlouho a mé srdce mne varuje, že mu nezbývá mnoho času.“ 

„Mluv!“ Elrondův hlas náhle vyplnil celou místnost a zdálo se, že i sám pán Roklinky hrozivě vyrostl do výšky. 

Jeho dlaň však vzápětí sevřela jiná, jemnější. „Můj drahý,“ promluvila měkce Celebrían, „sám říkáš, že přísaha může i toho nejsilnějšího ducha zlomit. A já nechci  spatřit, jak můj manžel zlomí mého syna jen ze strachu o druhé dítě.“ 

Pocit hrozby pominul. Elrond odvrátil zrak od syna a se smutkem v očích se usmál: „Máš pravdu, milovaná. Ani já netoužím vidět zlomené některé ze svých dětí na duchu ani na těle.“ Nadechl se, aby pokračoval, a přitom jeho zrak zavadil o další, dosud mlčící, elfku v síni. „A co si myslí Večernice, má dcera?“ obrátil se k ní. 

Ta, v níž se opět zrodila krása Lúthien, zpěvně odvětila: „Otče, je-li Elladan svázán přísahou a Elrohir bez pomoci zůstává v nebezpečí, měl by Elladan jej hledat sám, bez tebe. I dle elfího počítání již dávno není dítě. Vždyť i já, nejmladší z tvých dětí, už viděla více jar než ty, když jsi prvně stanul v bitvách. Pomohu Elladanovi, pokud tvoji pomoc nechce.“ Elladanovo srdce poskočilo radostí a úlevou, že není zcela sám. Zato tváře Celebrían a Elronda ztuhly napětím. 

První se vzpamatoval Elrond. „Vážím si tvých slov, dcero. Avšak má odpověď je stále stejná. Pomohu vší svojí mocí. Nechť Elladan rozhodne, kdy se tak stane. Přijď za mnou, synu, až se rozhodneš, že je čas najít tvého bratra. Do té doby neopustíš Imladris.“ Slova nebyla vyřčena tvrdě, leč Elladan pochopil, že to je konečné otcovo rozhodnutí. Bezmocně pohlédl nejprve na matku, pak na Arwen. V jejích očích našel, co potřeboval, ač neočekával. Bez dalšího slova se uklonil svému otci a odešel ze síně.

***

Na strmých točitých stezkách, jež vedly z rozeklaného údolí Roklinky, zarachotily podkovy. A další. A další. V bledé hvězdné noci to byl nezvyklý pohled. Celkem více než tucet koní a jezdců stoupal po cestě. 

Když vyšli na náhorní plošinu, první z nich se zastavil a pohlédl družinu, která se rozhodla jej doprovázet. Statečného Gildora, věrného Edwendira, a pouhý krok od něj něžnou Nenith. Jak by to mohlo být jinak, když je to taková chvilka, co si před Elbereth slíbili s Edwendirem věrnost? Poslední, na kom spočinul pohledem, byla elfka s tváří skrytou hluboko v kápi. Elladan k ní znovu pocítil převeliký vděk, že i ona se vydala na výpravu vzdor Elrondovu výslovnému zákazu.

Tu se nad obzorem zatřpytila nová hvězda a Elladan vzhlédl. „Hle, Eärendil, můj děd, nám svítí na cestu! Hvězda naděje vyšla.“ Rozhlédl se po ostatních a povzbudivě se usmál. „Bratříčku, najdeme tě, i s Eärendilovou pomocí.“ Poslední větu už zašeptal jen pro sebe. Jako první vykročil dále od rodného domu. A jeho družina s ním…

Technická poznámka: Hra této skupiny není vhodná pro arachnofobiky (hráči se dostanou do styku s věrohodnými atrapami pavouků a pavučin).