Zajatci z Angmaru

Zajatci z Angmaru si prošli ohromným utrpením. Pestrá sbírka osudů je zavedla do osidel strašlivých nepřátel. V této skupině budete moci hrát za ty, kterých se dotkl Stín… a změnil je bez možnosti návratu. Leč i pro ně existuje naděje… Mezi zajatci se vyskytují Dúnadané, lidé, horalé, trpaslíci a elfové.

***

V roce 1356 napadl Černý kapitán se svým vojskem Arnor, dobyl Rhudaur a část arnorského území. Nakonec jej zastavili spojené armády Cardolanu a Arthedainu. Nestačilo mu, že prakticky ovládal území, potřeboval i zkrotit lidi, Dúnadany i horaly, kteří se začali bouřit proti němu. Při plundrování Rhudaurského království nechal vypálit mnoho vesnic, zajmout stovky místních obyvatel, ale i poutníků, kteří tudy procházeli. Vypráví se, že ti, kteří padli do zajetí Černého kapitána, byli vyslýcháni a mučeni. Ty, které nezlomil silou, zničil na duchu. A některé mučil a trápil jen pro vlastní potěšení.

***

„Přestaň kvičet a umyj se,“ řekla starší žena děvčeti. Dívka strnula strachy. Starší žena nebyla o nic lepší než skřeti, kteří ji používali jako pomocného dozorce. Dívka se vyděšeně přitiskla k mřížím, zoufale je objímajíc jako plačící dítě svého rodiče. „Jestli nevylezeš, tak to budu já, kdo to schytá bičem,“ vyštěkla dozorkyně a trhla řetězem kolem jejího krku. Dívka zakopla a pohltila ji temnota pod okrajem římsy.

***

Dozorkyně se dopotácela do své kobky. „Už to nevydržím, všichni tolik trpí.“ Ani netuší, jak se mi dostala pod kůži, vzpomněla si na dívku. Vzlykala. Hnusila se sama sobě. A měla vztek. To ona musela každý den dělat ta nejtěžší rozhodnutí. To ona musela být nejtvrdší. Protože když polevila, někdo to schytal od skřetů, a ona pak taky. Často si přála umřít, ale nemohla je tu všechny nechat napospas surovosti skřetů. 

***

Smrt a pomsta! To bylo jediné, nač dokázal myslet. Příliš dlouho se nevzepřel a všichni okolo něj trpěli. Cosi se v něm zlomilo. Vrhl se vpřed a na dozorce jen pršely údery. Tvář krutého trýznitele zrudla krví stejně jako Dúnadanovy ruce v okovech. Ač již zesláblý vězením, muselo jej odtáhnout půltucet skřetů, kteří jej pak ztloukli do bezvědomí. Nikdy nepochopil, proč ho na místě nezabili ani nenásledoval další trest od dozorců. Přesto to považoval za své vítězství. „Mně se pod kůži nedostanou,” pomyslel si Dúnadan. A mýlil se, už před nějakým časem…

***

Zavytí plné nezvířecí bolesti a cákanec vrrčí krve. V kobce se strhne mela, kterou horko těžko dostávají skřeti pod kontrolu. Další noc. Nebo den? Sám netuší. Občas ani neví, zda je to jen děsivý sen, nebo skutečnost. Pak se probudí úplně. Na pár chvil je víc člověkem než zvířetem… Plameny a svítící oči vrrků okolo něj. Křik. Nářek. Pláč. A pak tma… Když se opět probudil, bolela ho hlava,. Někde hluboko uvnitř cítil, že se stalo něco strašného. Netušil, kde je, kdo je, ani co se děje. Okolo něj byla spousta skřetů a vrrků…