Herní skupiny

Arnorští hraničáři

Hraničářských oddílů je mnoho, ale tři níže popsané sehrají zásadní roli v událostech, které se blíží. Jejich cesta může vnést světlo na mnoho věci skrytých ve Stínu. V této skupině budete hrát pouze za Dúnadany.

***

Není mnoho lidí, kteří by neznali dúnadanské hraničáře. Střeží hranice a podnikají výpravy do nebezpečných oblastí, aby přinesli čerstvé informace o pohybu nepřítele. Jsou schopni přežít v přírodě libovolně dlouhou dobu a nezřídka se stává, že skupinka hraničářů odejde prozkoumat stopy i na více než několik měsíců. Hraničářských jednotek je mnoho podél celé hranice, ale jejich soudržnost je pověstná po celém Arnoru.

Služba hraničáře však není jednoduchá. Ač je mezi nimi řada potomků šlechtických rodů, netěší se mezi nimi velké úctě. Mnozí jejich přítomnost na oslavách tolerují, ale raději se s nimi nebaví. Mezi prostým lidem zase kolují různé pověry. I když si jejich služby váží, spíše se jim vyhýbají. Přístřešek, jídlo a pití však hraničářům málokdy odmítnou. Vždyť nejeden z Dúnadanů se jim odvděčil při léčbě nemoci či zranění. Felčaři v jejich službách bývají mnohdy ti nejlepší a někdy i jediní, kteří se vůbec zajímají o vesničany a nezdráhají se jim pomoci.

Thorondorovi orli jsou oddíl hraničářů z Amon-Sûl. Nesou název po největším z orlů, který kdy létal nad Středozemí. Stejně jako on, i oni se starají o živé bytosti a často pomáhají obyčejným lidem a jsou díky tomu velice oblíbení. Jako Thorondor se však také dokáží tvrdě vrhnout na následovníky zla a zasáhnout, kde je třeba.

Huanova smečka nese jméno po loveckém psu, který v Prvním věku dokázal porazit samotného Saurona. Hlavním cílem tohoto oddílu je boj proti všemu zlému a nebojí se pro něj obětovat cokoliv. Při obsazení Rhudauru se právě oni stahovali mezi posledními s obrovskými ztrátami. Všechny své úkoly však splnili do posledního puntíku.

Jezevci Rhudauru sice tráví většinu života v divočině, ale jsou proslaveni po celém Arnoru. 

Stát se Jezevcem je čest pro každého hraničáře a zpravidla se tak děje až po mnoha desítkách let služby. Stanout mezi nimi je sen většiny mladých Dúnadanů, kteří vstoupí mezi hraničáře. Povede se to však jen málokomu. O to více jsou Jezevci opředeni legendami sahajícími do dávné minulosti.

Vesničané z Belegova Háje

Obyvatelé Belegova Háje jsou dalšími postavami, jejichž příběh prožijete na Cestě Stínem. V Rhudauru, pod jhem horalů a krutých skřetů, stále naleznete svobodomyslné Dúnadany, veselé a nezlomné hobity i odvážné lidi. Mnohá přátelství a rodiny projdou těžkou zkouškou. Kam povede jejich životní cesta? A co dávná tajemství, která mohou pohnout osudy Středozemě? I to nejmenší může změnit svět.

***

OSLAVA PŘED ROKEM

Je teplo a zapadající slunce zalilo světlem louku, stany a pečlivě udržovaný náhrobek. V uctivé vzdálenosti mladá hobitka Bella otáčí rožeň, na kterém se houpe propečený divočák. Předstírá, že se soustředí na práci, přitom ale bedlivě poslouchá, jak hobití mladík Halfred popisuje svůj zážitek z lovu. 

“Jak vůbec mohl ulovit to obrovské zvíře,” honí se Belle hlavou, když přes louku zaslechne přísný hlas své matky Diamanty. “Připaluješ hřbet, ty nešiko jedna líná!” Hobitka se začervená a zrychlí otáčení masa. 

Začínají přicházet lidé z vesnice. Mezi prvními, jako každý rok, se objeví starý kovář Bail se svou mladou ženou Adou. On by se nikdy ani o minutu neopozdil. Asi proto, že chce slavnost kritizovat jako první, a jako první taky odejít. Jeho žena ale už vtipkuje s Dúnadanem v kovářském oděvu, Halbaradem, který přichází těsně za nimi. Okolím se nese její smích. Jiný hlas zanotuje první z mnoha písní. Slavnost začíná!

Skupina Dúnadanů si nalévá pivo a šarmantní obchodnice Ioreth jim popisuje, jak jí a jejímu milému, hraničáři Fallasonovi, nabízel nějaký horal ochranu v divočině. “Jako by ji potřeboval?” směje se s pohárem vína v ruce.

Starosta Belegorn přichází se zpožděním, v doprovodu maličké, vrásčité hobitky Hildy, matriarchy všech hobitů ve vesnici. V jejich tvářích se zračí napětí. Halfred utrousí cynickou poznámku, že máti mladého starostu nejspíš zase vychovávala a Bella se zasměje. Chce něco říct, v tom ale postřehne vážné pohledy několika vesničanů. „Nejsem jediná, kdo tuší, že se blíží potíže,” pomyslí si, „časy temní.“ Náhle ji přepadne strach o Halfreda. Snad se mu nic nestane…

Elfové z Roklinky

Elfové z Roklinky, u nichž zažijete ozvěny dávných časů velkých hrdinů, radost i břímě života Eldar i těžká rozhodnutí, která si ponesete do konce časů Ardy.

Technická poznámka: Hra této skupiny není vhodná pro arachnofobiky (hráči se dostanou do styku s věrohodnými atrapami pavouků a pavučin).

IMLADRIS, MÉNĚ NEŽ MĚSÍC PŘED CESTOU STÍNEM

(Pozn.: Pro srozumitelnost byl následující rozhovor přeložen ze sindarštiny.)

Vzhlédl k otcově bezvěké tváři, která zrcadlila jeho vlastní neklid. A hněv. 

„Ne! Už jsem řekl. Ode mne se nedozvíš, kam můj bratr zmizel. Přísahal jsem!“

Pán Roklinky se zachmuřil ještě víc: „Přísahy, i ty, které složíš svým nejbližším, se mohou snadno obrátit proti tobě, Elladane. Tvůj bratr je pryč už příliš dlouho a mé srdce mne varuje, že mu nezbývá mnoho času.“ 

„Mluv!“ Elrondův hlas náhle vyplnil celou místnost a zdálo se, že i sám pán Roklinky hrozivě vyrostl do výšky. 

Jeho dlaň však vzápětí sevřela jiná, jemnější. „Můj drahý,“ promluvila měkce Celebrían, „sám říkáš, že přísaha může i toho nejsilnějšího ducha zlomit. A já nechci  spatřit, jak můj manžel zlomí mého syna jen ze strachu o druhé dítě.“ 

Pocit hrozby pominul. Elrond odvrátil zrak od syna a se smutkem v očích se usmál: „Máš pravdu, milovaná. Ani já netoužím vidět zlomené některé ze svých dětí na duchu ani na těle.“ Nadechl se, aby pokračoval, a přitom jeho zrak zavadil o další, dosud mlčící, elfku v síni. „A co si myslí Večernice, má dcera?“ obrátil se k ní. 

Ta, v níž se opět zrodila krása Lúthien, zpěvně odvětila: „Otče, je-li Elladan svázán přísahou a Elrohir bez pomoci zůstává v nebezpečí, měl by Elladan jej hledat sám, bez tebe. I dle elfího počítání již dávno není dítě. Vždyť i já, nejmladší z tvých dětí, už viděla více jar než ty, když jsi prvně stanul v bitvách. Pomohu Elladanovi, pokud tvoji pomoc nechce.“ Elladanovo srdce poskočilo radostí a úlevou, že není zcela sám. Zato tváře Celebrían a Elronda ztuhly napětím. 

První se vzpamatoval Elrond. „Vážím si tvých slov, dcero. Avšak má odpověď je stále stejná. Pomohu vší svojí mocí. Nechť Elladan rozhodne, kdy se tak stane. Přijď za mnou, synu, až se rozhodneš, že je čas najít tvého bratra. Do té doby neopustíš Imladris.“ Slova nebyla vyřčena tvrdě, leč Elladan pochopil, že to je konečné otcovo rozhodnutí. Bezmocně pohlédl nejprve na matku, pak na Arwen. V jejích očích našel, co potřeboval, ač neočekával. Bez dalšího slova se uklonil svému otci a odešel ze síně.

***

Na strmých točitých stezkách, jež vedly z rozeklaného údolí Roklinky, zarachotily podkovy. A další. A další. V bledé hvězdné noci to byl nezvyklý pohled. Celkem více než tucet koní a jezdců stoupal po cestě. 

Když vyšli na náhorní plošinu, první z nich se zastavil a pohlédl družinu, která se rozhodla jej doprovázet. Statečného Gildora, věrného Edwendira, a pouhý krok od něj něžnou Nenith. Jak by to mohlo být jinak, když je to taková chvilka, co si před Elbereth slíbili s Edwendirem věrnost? Poslední, na kom spočinul pohledem, byla elfka s tváří skrytou hluboko v kápi. Elladan k ní znovu pocítil převeliký vděk, že i ona se vydala na výpravu vzdor Elrondovu výslovnému zákazu.

Tu se nad obzorem zatřpytila nová hvězda a Elladan vzhlédl. „Hle, Eärendil, můj děd, nám svítí na cestu! Hvězda naděje vyšla.“ Rozhlédl se po ostatních a povzbudivě se usmál. „Bratříčku, najdeme tě, i s Eärendilovou pomocí.“ Poslední větu už zašeptal jen pro sebe. Jako první vykročil dále od rodného domu. A jeho družina s ním…

Trpaslíci z Modrých hor

Mezi dobrodruhy kráčející po cestě Stínem jsou i modrohorští trpaslíci. Kde končí hrdost a kde začíná pýcha? Jak udržet tajemství? Co znamenají tradice a pouto k vlastnímu rodu? Ale i příběh pomsty a vlastní hanby. To jsou témata, která se osudy trpasličích postav proplétají jako ozdoby v jejich vousech. Zahrát si za ně můžete i vy.

***

„Protože trpaslíci měli přijít za dnů Melkorovy moci, udělal je Aulë silné, aby vydrželi. Proto jsou tvrdí jako kámen, zarytí, stálí v přátelství i nepřátelství a snášejí námahu, hlad a tělesná zranění otužileji než všechny ostatní mluvící národy; a žijí dlouho, mnohem déle než lidé, ale ne věčně.“

Quenta Silmarillion

Mladý hobit se k nim potichu přiblížil. Dvojice trpaslíků vypadala plně zabraná do rozhovoru. Mluvili potichu, ale vypadalo to, že řeší něco důležitého. Když už se dostal konečně na doslech, zaznělo jen: „Opatrně, pane! Mám pocit, že je tu víc uší, než kolik bychom k našemu hovoru potřebovali, počkejme s tím na jindy.“ Druhý trpaslík pokýval hlavou a s tím se rozešli, každý za svými zdánlivě neodkladnými záležitostmi.

Jestli se o trpaslících vypráví, že si málokoho pustí k tělu, tak tahle skupinka je uzavřenější než cesta k mýty opředenému Valinoru, pomyslel si hobit a i on si šel po svých, zapojit se do rozhovoru s ostatními. Tajemství trpaslíků mu však nedalo spát. Přišli společně s výpravou z Amon-Sûl. Ta mluvila o jejich nezištné pomoci a velkém hrdinství. Přesto se trpaslíci tváří sveřepě a nepřístupně. A jsou ostražití. Jaké tajemství skrývají a co je jejich cíl, to je záhada, které musí přijít na kloub.

V dobách našeho příběhu je slavné trpasličí království v Khazad-dûm uzavřené do sebe a nikdo neví, co se v něm děje. Ve Středozemi však žijí i jiné trpasličí rody, než je ten Durinův. V Modrých horách na severu stávala dvě hrdá a pyšná města – Nogrod a Belegost. Na jejich pozůstatcích vyrostla skromnější trpasličí sídliště, ale na slavné časy v nich nezapomněli. A právě odsud přichází trpasličí výprava. Jaký je její cíl a jaké tajemství si tak úpěnlivě střeží, zůstává záhadou. Určitě je to však něco důležitého, proč jinak by byly obličeje trpaslíků tolik zachmuřené. I když u nich jeden nikdy neví, zachmuřeně se totiž tváří zřejmě pořád.

Vyslanci Krále Arvelega

Výprava z Amon-Sûl, poselstvo krále Arvelega, je tvořená Dúnadany a lidmi. Najdete zde postav, které konflikty řeší, až po ty, které konflikty vyhledávají či přímo vyvolávají. Během cesty se budete rozhodovat, zda je důležitější úkol, morálka či život blízkých a co vše je možné obětovat ve jménu vyššího dobra. Poselstvo vyrazilo s důležitým úkolem, na jejich bedrech leží velká odpovědnost a oni budou se Stínem bojovat nejen silou svých paží, ale i prastarou mocí.

***

AMON-SÛL PŘED NĚKOLIKA DNY

Koně neklidně podupávali a za časného rána z jejich těl stoupala pára. Výprava se chystala na cestu. Služebníci nakládali poslední zásoby, ozbrojenci ještě jedenkrát kontrolovali své zbraně a vybavení. Pár ranních ptáčat pozorovalo přípravy a mezi lidmi se ozýval udivený hovor. Už dlouho z Amon-Sûl nevyrážela tak podivná výprava.

Nebylo nic zvláštního na tom, že se na cestu vydávali členové pradávného Heren Estel, Řádu Naděje, důvěrníci krále, strážci vědění a léčitelé ztrápených duší. Ti byli vysíláni po celém království, kam přinášeli útěchu, znalosti a pomoc těm, kteří ztratili naději. Ale v doprovodu tolika ozbrojenců? Vždyť Řád Naděje odmítal násilí a tohle vypadalo spíše jako válečná výprava. A že se k výpravě přidal i Hirgon, přezdívaný Gondořan, nevěstilo nic dobrého. Od té doby, co přišel o rodinu, se skoro s nikým nestýkal. A nikdo zase neměl zájem zaplétat se s ním.

Ale nejzvláštnější na výpravě byl vůz těžce naložený kovářským vybavením. Kolem něho se točila hlava větrovského cechu, Mahtan, a dávala pokyny dalším dvěma mladším kovářům. “Mistr Mahtan s sebou bere i Rían a Ingolda? Vždyť to jsou jedni z nejlepších zbrojířů ve městě. Co se to děje?” zeptal se jeden z přihlížejících ženy vedle sebe, ”vždyť tvůj nejmladší je taky Mahtanův učeň.” “Nevím, sama jsem se byla zeptat v Kovářské ulici. Nikdo mi ale nechtěl říci ani slovo. Dokonce ani můj vnuk. Prý nějaké cechovní tajemství. Snad něco přímo od krále,” odpověděla mu a významně u toho pokývala hlavou k velké bráně do královské pevnosti. Ta  se právě otevřela. Z ní vyšel bohatě oblečený mladý Dúnadan, kterého následovala stejně honosně oděná žena. Sluhové pod jeho přísným pohledem rychle dokončili práci. 

“Jestli s nimi posílají Isilma, tak ať už je cílem cokoli, je to předem odsouzeno k nezdaru,” posměšně pronesl prošedivělý hraničář, který se přidal do hovoru. “Ten se moc nepotatil. Slyšel jsem, že z odvahy svého otce nezdědil nic a z chytrosti své matky ještě méně:” “Tak to jste slyšel špatně”, příkře se ohradila žena, “při cestě do Tyrn Gorthad se prý osvědčil náramně. Bez něj by to s knížetem neproběhlo tak hladce.”

Hlouček lidí se zvolna rozcházel. Výprava projela městskými branami a pomalu zmizela v prachu cesty. Jen málokteří znali její pravý účel a to, jak důležitý má úkol. Rhudaur. Ztracené království, kterému už půl století vládnou divocí lidé z hor, věrní Angmaru. A tam, několik dní cesty odtud, ležela malá víska Belegův Háj… 

Zajatci z Angmaru

Zajatci z Angmaru si prošli ohromným utrpením. Pestrá sbírka osudů je zavedla do osidel strašlivých nepřátel. V této skupině budete moci hrát za ty, kterých se dotkl Stín… a změnil je bez možnosti návratu. Leč i pro ně existuje naděje… Mezi zajatci se vyskytují Dúnadané, lidé, horalé, trpaslíci a elfové.

***

V roce 1356 napadl Černý kapitán se svým vojskem Arnor, dobyl Rhudaur a část arnorského území. Nakonec jej zastavili spojené armády Cardolanu a Arthedainu. Nestačilo mu, že prakticky ovládal území, potřeboval i zkrotit lidi, Dúnadany i horaly, kteří se začali bouřit proti němu. Při plundrování Rhudaurského království nechal vypálit mnoho vesnic, zajmout stovky místních obyvatel, ale i poutníků, kteří tudy procházeli. Vypráví se, že ti, kteří padli do zajetí Černého kapitána, byli vyslýcháni a mučeni. Ty, které nezlomil silou, zničil na duchu. A některé mučil a trápil jen pro vlastní potěšení.

***

„Přestaň kvičet a umyj se,“ řekla starší žena děvčeti. Dívka strnula strachy. Starší žena nebyla o nic lepší než skřeti, kteří ji používali jako pomocného dozorce. Dívka se vyděšeně přitiskla k mřížím, zoufale je objímajíc jako plačící dítě svého rodiče. „Jestli nevylezeš, tak to budu já, kdo to schytá bičem,“ vyštěkla dozorkyně a trhla řetězem kolem jejího krku. Dívka zakopla a pohltila ji temnota pod okrajem římsy.

***

Dozorkyně se dopotácela do své kobky. „Už to nevydržím, všichni tolik trpí.“ Ani netuší, jak se mi dostala pod kůži, vzpomněla si na dívku. Vzlykala. Hnusila se sama sobě. A měla vztek. To ona musela každý den dělat ta nejtěžší rozhodnutí. To ona musela být nejtvrdší. Protože když polevila, někdo to schytal od skřetů, a ona pak taky. Často si přála umřít, ale nemohla je tu všechny nechat napospas surovosti skřetů. 

***

Smrt a pomsta! To bylo jediné, nač dokázal myslet. Příliš dlouho se nevzepřel a všichni okolo něj trpěli. Cosi se v něm zlomilo. Vrhl se vpřed a na dozorce jen pršely údery. Tvář krutého trýznitele zrudla krví stejně jako Dúnadanovy ruce v okovech. Ač již zesláblý vězením, muselo jej odtáhnout půltucet skřetů, kteří jej pak ztloukli do bezvědomí. Nikdy nepochopil, proč ho na místě nezabili ani nenásledoval další trest od dozorců. Přesto to považoval za své vítězství. „Mně se pod kůži nedostanou,” pomyslel si Dúnadan. A mýlil se, už před nějakým časem…

***

Zavytí plné nezvířecí bolesti a cákanec vrrčí krve. V kobce se strhne mela, kterou horko těžko dostávají skřeti pod kontrolu. Další noc. Nebo den? Sám netuší. Občas ani neví, zda je to jen děsivý sen, nebo skutečnost. Pak se probudí úplně. Na pár chvil je víc člověkem než zvířetem… Plameny a svítící oči vrrků okolo něj. Křik. Nářek. Pláč. A pak tma… Když se opět probudil, bolela ho hlava,. Někde hluboko uvnitř cítil, že se stalo něco strašného. Netušil, kde je, kdo je, ani co se děje. Okolo něj byla spousta skřetů a vrrků…